Bowlbyho teorie citové vazby – stručně a k věci
Odkud se vzala slova „úzkostný“ a „vyhýbavý“ a co se za nimi skrývá. Stručně vysvětlujeme, jak teorie citové vazby prošla cestu od pozorování dětí až k současnému testu pro dospělé.
John Bowlby: citová vazba jako systém bezpečí
Britský psychiatr a psychoanalytik John Bowlby v 50. a 60. letech pracoval s dětmi odloučenými od rodičů. Všiml si, že jejich reakce – pláč, hledání, potom zoufalství a odtažitost – jsou si až příliš podobné, než aby šlo o náhodu.
Bowlby předpokládal, že dítě má vrozený systém citové vazby. Jeho úkol je jednoduchý – držet se blízko dospělého, který ochrání. Když je dítěti úzko, systém se zapne: natahuje se k mámě, volá, drží se za ruku. Když je dospělý nablízku a reaguje, systém se uklidní a dítě může znovu objevovat svět.
Své myšlenky Bowlby shrnul v trilogii „Attachment and Loss“ (Citová vazba a ztráta), která vycházela v letech 1969 až 1980. Důležitá myšlenka odtud: z opakované zkušenosti si dítě vytváří vnitřní modely – očekávání, jestli mu někdo přijde na pomoc a jestli si tu pomoc zaslouží.
Mary Ainsworthová a „Cizí situace“
Americko-kanadská výzkumnice Mary Ainsworthová, Bowlbyho kolegyně, v 70. letech jeho myšlenky ověřila experimentem. Dostal název „Cizí situace“ (Strange Situation): máma s asi ročním dítětem přijdou do neznámé místnosti s hračkami, máma na chvíli odejde, vstoupí cizí člověk a potom se máma vrátí.
Nejzajímavější se dělo ve chvíli shledání. Některé děti byly při mámině odchodu rozrušené, ale po jejím návratu se rychle uklidnily a zase si hrály – tuto variantu nazvali jistou. Jiné jako by si odchodu ani návratu nevšímaly, i když podle fyziologických ukazatelů byly také rozrušené – vyhýbavá varianta. Další silně plakaly, a i když už byly v náručí, dlouho se nemohly uklidnit, zároveň se držely a zlobily – ambivalentní.
Později Mary Mainová a Judith Solomonová popsaly čtvrtou, dezorganizovanou variantu: dítě se chová rozporuplně, jako by se k dospělému natahovalo a zároveň se ho bálo.
Tato pozorování jsou důležitá i dnes. Ukázala, že chování dítěte při shledání s mámou nezávisí na jeho „povaze“, ale na tom, jak předvídatelně dospělý v každodenním životě reagoval na jeho signály.
Hazanová a Shaver: od dětské k dospělé lásce
V roce 1987 položili Cindy Hazanová a Phillip Shaver odvážnou otázku: co když je romantická láska dospělých také formou citové vazby? Zveřejnili v novinách krátký dotazník o milostných zkušenostech a dostali spoustu odpovědí.
Ukázalo se, že dospělí popisují své vztahy velmi podobně, jako Ainsworthová popisovala děti. Někomu se snadno sbližuje a důvěřuje. Někdo se trápí, že ho partner miluje méně, a chce s ním úplně splynout. Někomu je nepříjemné, když se druhý člověk přiblíží až příliš.
Touto prací začal výzkum citové vazby u dospělých. Partner se stal tím „spolehlivým dospělým“, ke kterému se obracíme, když je nám těžko – třeba mu zavoláme po náročném dni nebo čekáme podporu před důležitým rozhovorem.
Výzkumníci si všimli i rozdílu: dětská citová vazba obvykle směřuje jedním směrem, kdežto dospělá je vzájemná. Partneři se střídají v roli opory: dnes podporujete vy, zítra někdo podpoří vás.
Bartholomewová a Horowitz: čtyři typy dospělých
V roce 1991 navrhli Kim Bartholomewová a Leonard Horowitz model čtyř typů. Jeho základem jsou dvě otázky: jak člověk vidí sám sebe (jestli si zaslouží lásku) a jak vidí druhé (jestli se na ně dá spolehnout).
Tak vznikly čtyři kombinace. Jistý typ – dobrý obraz sebe i druhých. Zaujatý, neboli úzkostný – druzí jsou dobří, ale sebe snadno považuje za nedostačujícího. Odmítavě-vyhýbavý – na sebe se spolehnout dá, ale na druhé raději ne. Bojácně-vyhýbavý – blízkost láká, ale je těžké důvěřovat sobě i druhým.
Tento model ukázal důležitou věc: vyhýbavost může mít různé podoby. Jeden člověk si klidně drží odstup a říká „mně je dobře i tak“, jiný se vzdaluje, protože se velmi bojí bolesti.
Dvě škály místo šuplíků
V roce 1998 Kelly Brennanová, Catherine Clarková a Phillip Shaver shrnuli spoustu dotazníků a došli k závěru: za všemi stojí dvě hlavní škály. První je úzkostnost, tedy strach z odmítnutí. Druhá je vyhýbavost, tedy nepohodlí z blízkosti a závislosti.
Od té doby se citová vazba častěji popisuje jako bod v rovině dvou os, ne jako jeden ze čtyř šuplíků. Člověk s vysokou úzkostností si znovu čte konverzaci a láme si hlavu, proč je odpověď tak krátká. Člověk s vysokou vyhýbavostí se cítí zahnaný do kouta, když partner navrhne sestěhovat se nebo strávit spolu všechny víkendy.
Náš test vychází z tohoto dvourozměrného modelu, ale otázky jsou původní. Čtyři typy – jistý, úzkostný, vyhýbavý a úzkostně-vyhýbavý – jsou oblasti v rovině a procenta ukazují, kde přesně se nacházíte.
Takový přístup je praktičtější a přesnější. Dva lidé se stejným typem se mohou hodně lišit: u jednoho je úzkostnost sotva nad průměrem, u druhého ovlivňuje téměř každou konverzaci.
Poctivé meze metody
Každý dotazník o citové vazbě je sebehodnocení. Ukazuje, jak sami vidíte své pocity a chování, a to závisí na náladě, na tom, na jaký vztah myslíte, a na ochotě být k sobě upřímní.
Typ není daný navždy. S jedním partnerem se člověk může cítit klidně, s jiným se neustále trápit. Po těžkém rozchodu úzkostnost často roste a v dlouhých ohleduplných vztazích postupně klesá.
Výsledek testu není diagnóza ani lékařský posudek. Nevysvětluje člověka celého: zůstává za ním povaha, hodnoty, životní zkušenost, schopnost domluvit se. Pokud některá témata bolí obzvlášť, je dobré o nich mluvit s psychologem – výsledek testu může být pro takový rozhovor dobrým výchozím bodem.
Související články
Udělat si test zdarma – 10 minut